Koupelna je spolu s kuchyní největším zdrojem vlhkosti v domácnosti. Pouhým pobytem a běžnou činností se do vzduchu podle kvalifikovaných odhadů dostává v průměru ve čtyřčlenné domácnost 12,5 l vodní páry denně (dospělý člověk – lehká činnost 30-60 g/h, vaření 600-1500 g/h, sprcha cca 2600 g/h, sušení prádla 100-500 g/h, rostliny 5-20 g/h a podobně). Vlhkost je částečně absorbována okolním prostředím, zbytek zůstává ve vzduchu a za určitých tepelných podmínek kondenzuje.

Větrání zajišťuje výměnu vzduchu, tedy snížení koncentrací kysličníku uhličitého, případně dalších stopových látek, a snížení vlhkosti v interiéru.

Přirozené větrání funguje na základě fyzikálních zákonů – dynamického účinku větru a tlakových rozdílů mezi vnějším a vnitřním prostředím. Podmínkou je možnost otevření okna.

Pasivní větrání je nejrozšířenější způsob větrání ve staré zástavbě. Teplý vzduch stoupá vzhůru přes ventilační stavební prvky, tím se vytvoří podtlak a nový čerstvý vzduch vniká dovnitř. Tento princip je nejúčinnější při velkém rozdílu teplot mezi vnitřním a vnějším prostředí. Stálá výměna vzduchu – infiltrace – probíhá nedokonale těsnými rámy oken (takzvaná spárová průvzdušnost) nebo dveří. Se zlepšující se kvalitou těsnění okenních rámů a celkově lepšími tepelně izolačními vlastnostmi domů klesá přirozená výměna vzduchu a pasivní větrání není dostačující. Nestačí také pro odvětrání místností se zvýšenou vlhkostí, to znamená hlavně v koupelnách a kuchyních.

Nucené nebo řízené větrání můžeme rozdělit na podtlakové (ventilátory odvádějí vzduch z koupelny, toalety a z kuchyně digestoří, přívod čerstvého vzduchu musí být zabezpečen v obytných místnostech) a rovnotlaké (se zpětným získáváním tepla). Pro bytové nebo rodinné domy neexistuje u nás legislativa upravující vnitřní klima, tedy hodnoty relativní vlhkosti a teploty. Částečné údaje lze najít v stavebních a technických normách (hlavně DIN 1946-2 a ČSN 06 0210).

Vlhkost – nepřítel číslo jedna

Relativní vlhkost je veličina člověkem subjektivně málo postižitelná, přestože má na naše zdraví velký vliv. Nedostatek čerstvého vzduchu může být subjektivně pociťován různě, někdy dojde až na pocit únavy a bolesti hlavy. Pro kontrolu vlhkosti je nejjednodušším řešením zakoupení standardního vlhkoměru, analogového nebo digitálního (běžně se prodává i například v kombinaci s teploměrem). Optimální hodnota vlhkosti v obytných prostorách se pohybuje mezi 45 až 60 procent.

Vlhkost přesahující trvale 60 procent je již určitým rizikem, kondenzace vlhkosti na zdech podporuje vytváří podmínky pro růst plísní. Ve srovnání s relativní vlhkostí 30-40 procent se při této relativní vlhkosti až dvojnásobně množí počet přežívajících mikroorganismů.

Polétavé spory plísní se dostanou do ovzduší a lidé je dýchají. Citliví jedinci pak mohou trpět klasickými projevy alergie, a to od lehčích, jako je rýma, oční potíže nebo podráždění kůže, až po těžší jako alergické záněty dutin a astmatická onemocnění. Málokdo si obtíže spojí s plísní v bytě či domě, protože ta nemusí být vůbec vidět. Zvýšená vlhkost podporuje i vznik alergie na prach a množení roztočů.

V koupelnách se doporučuje nucené větrání i v případě, že v koupelně je okno. V zimním období přináší větrání oknem větší tepelné ztráty než nucené větrání. Pokud je klozet umístěn v koupelně, je větrání důležité pro odvod pachů. Pro samostatnou toaletu to samozřejmě platí také.

Ventilátory

Nejběžněji se v koupelnách používají elektrické ventilátory. Výkon ventilátoru závisí na velikosti koupelny a jejím využívání, například časté sprchování relativní vlhkost výrazně zvyšuje. Pro bytové koupelny se doporučuje ventilátor přibližně o výkonu kolem 60 m3 vzduchu za hodinu.

Axiální typy ventilátorů s vrtulkou jsou jednodušší a obvykle levnější. Radiální ventilátor s oběžným kolem zajistí větší výkon, bývá vybaven vzduchovým filtrem, který také funguje jako tlumič hluku.

Ventilátor může být ovládán několika způsoby. Samostatným vypínačem nebo spínačem spojeným s ovládáním světla – při rozsvícení se zapne i větrání, při zhasnutí vypne. Častým řešením je vypínač s časovačem, na kterém lze nastavit dobu doběhu. Ventilátor se po nastavené době automaticky vypne. Další možností je použití hygrostatu (humidistatu), spínače s čidlem vlhkosti, který měří relativní vlhkost a při dosažení nastavené hodnoty automaticky zapne větrání. Při dosažení požadované hladiny ventilátor vypne.

Ventilátor se osazuje na stěnu nebo na strop a vzduch je trubkou odváděn ven. Protože největším zdrojem vlhkosti je v koupelně sprchový kout, doporučuje se umístit ventilátor nad něj. Odvětrání vlhkosti je nejúčinnější, pokud má sprchový kout uzavřené stěny, vlhkost se tak nešíří do ostatních částí koupelny.

Při použití nucené ventilace je nutné do koupelny bez okna zajistit přísun čerstvého vzduchu z ostatních místností. Dveře nebo stěna by měly být osazené větrací mřížkou. Plastová okna nebo dřevěná eurookna mají tak dobré těsnící vlastnosti, že nepropouštějí dostatečné množství vzduchu. Mohlo by se stát, že ventilátor nepřekoná tlakový odpor a větrání pak nefunguje. Je nutné alespoň některá okna nechat v poloze pro mikroventilaci.

Komplexní řešení

Nejen nové nízkoenergetické a pasivní domy potřebují řízený systém větrání. Výměny oken a izolace fasády při rekonstrukcích znamenají lepší tepelně izolační vlastnosti stavby a úspory energie při vytápění, ale zároveň značně omezily přirozenou výměnu vzduchu. Problém s vlhkostí se objevuje nejen v koupelnách, ale ve všech prostorách. Proto by mělo být součástí rekonstrukce také zajištění dostatečného větrání.

V rekonstruovaných bytových domech (týká se to zejména panelových domů po výměně oken a izolaci fasády), lze instalovat moderní elektrické ventilační systémy, které jsou méně energeticky náročné, méně hlučné a s menšími nároky na údržbu než starší systémy.

Také pro rodinné domy je vhodné komplexní řešení. Podtlakové řízené větrání zajistí příjemné klima v interiéru a komfort uživatelů, jeho výhodou je velmi nízká hlučnost. Čerstvý venkovní vzduch je nasáván přívodními prvky v rámech oken nebo v obvodových stěnách budovy. Tyto prvky bývají vybaveny venkovní mřížkou, ochranou proti vniknutí hmyzu a prachovými filtry. V koupelnách, kuchyních a toaletách jsou umístěny odtahové ventilátory, které odvádějí znečištěný vzduch ven. Odvod vzduch může být centralizován do jednoho ventilátoru na střeše, to zajišťuje ještě nižší hlučnost. Tento systém může být vybaven různými regulacemi.

Větrání se zpětným získáváním tepla (rekuperační) může být centrální nebo lokalizované. Nástěnné větrací rekuperátory jsou kompaktní zařízení vybavená tepelným výměníkem, ventilátory a filtrem, jsou vhodné do prostor jako je prádelna nebo koupelna. Tato zařízení akumulují teplo z odváděného vzduchu a předávají ho čerstvému vzduch z venku. Tímto způsobem zajišťují ohřátí vzduchu s malými energetickými nároky.

Centrální větrací systém s rekuperací odvádí znehodnocený vzduch z koupelen, kuchyně, případně dalších místností. Zároveň je přiváděn předehřátý filtrovaný vzduch do obytných místností. Tepelný výměník dokáže využít až 95 procent tepla z odváděného vzduchu, což představuje významnou úsporu energie. Součástí systému jsou regulační prvky s možností výběru od jednoduchých přepínačů provozu, až po řídící jednotky s časovým programem a signalizací provozních stavů.

Autor článku: Monika Smekalová
Odkaz na původní článek